OSTATNÍ

První rok na „vlastních nohou“ jako fotografka

Že bude rok 2019 plný novinek o tom jsem neměla pochyb už na začátku roku. Stálo přede mnou velké rozhodnutí, protože jsem věděla, že buďto se dám do focení naplno a nebo s tím seknu a zůstanu dále ve firmě, kde jsem na plný úvazek pracovala posledních 6 let. Zvládat oboje prostě už dál nešlo. Přijít v 5 z práce, do noci sedět každý den u fotek a přes víkend fotit svatby a rodiny bylo už nezvladatelné.


Bohudík (a při mém rozhodování také BOHUŽEL) jsem byla ve firmě spokojená, ale focení jsem milovala také. Měla jsem super šéfa, skvělou náplň práce, většina mých kolegů byli moji dobří přátelé a ještě jsem měla možnost cestovat po světě. Ale na druhé straně stálo focení, kterému jsem naprosto propadla. Otázka na začátku roku zněla jasně – rozhodnout se pro jednu práci a tu dělat naprosto naplno.


V lednu jsme odletěli na Bali užít si měsíčního oddechu, nabrat síly na nadcházející rok a udělat pořádek v hlavě a rozlousknout velkou otázku… První dny v ráji jsem pořád ještě zvažovala, že ve firmě zůstanu a s focením možná seknu – přece jen, je to “drahý koníček” a ve firmě jsem měla “svoje jisté”. Obě práce jsem milovala, ale jít do focení by bylo opuštění mé komfortní zóny a jistoty, kterou v životě tak vyhledávám. Neměla jsem jistotu zda bych první rok zvládla finančně a jestli bude tolik zákazníků, abych vůbec mohla ten další pokračovat… 



Po několika dnech na Bali jsem najednou začala smutnit po focení a začala hledat nějaký hezký pár, který bych si mohla vyfotit. A v tu chvíli mi to došlo! Nesmutnila jsem po otevření pracovního počítače, po čtení mailů a případných stížností. Vlastně jsem si na kancelářskou práci ani nevzpomněla. Za to jsem měla chuť fotit – ve svém volnu, během mojí dovolené. Přála jsem si někoho vyfotit, sednout si do místní krásné kavárny a u pití čerstvého kokosu upravovat fotky jak dlouho chci a prostě dělat, co mě baví. Najednou jsem věděla, že focení je TO, co chci vážně dělat. A nemůže mě přece zastavit strach. Vždyť život je příliš krátký na to, abych se bála a nezkusila to. Každý tu možnost máme. A tvrdit, že něco nejde, na to jsem měla ještě hodně času – hned po tom, co si to ověřím najisto a vážně to nepůjde… A tak jsem po návratu z dovolené podala výpověď.



S odstupem měsíců od tohoto velkého kroku musím říct, že nebyl jediný den, kdy bych svého rozhodnutí litovala. Sice mi chybí kolegové, které jsem denně vídala v kanceláři, ale vím, že jsem se rozhodla správně. Musím však přiznat, že mé představy na záčatku toho všeho byly poněkud vtipné – budu pracovat na sebe a budu mít HROMADU času pro sebe, budu si práci řídit podle sebe, budu si moct kdykoliv někam odjet na dovolenou, nebudu se muset nikoho dovolovat o den volna…. No :)) Co si budeme povídat… Celý rok jsem se nezastavila a první dny volna přišly asi po 4 měsících práce v kuse. Víkendy zmizely. Pracovala jsem od rána až do pozdního večera. Kafe s kamarádkama jsem domlouvala minimálně 2 týdny dopředu a vyslechla si několikrát výčitky, že nemám čas ani na společnou schůzku. Do techniky jsem nasypala většinu financí a neustále jsem se plácala ve věcech okolo živnosti. Snad tisíckrát jsem změnila plány toho, jak chci, aby moje “podnikání” fungovalo. A v neposlední řadě si sem tam vyslechla cizí strachy, že to celý rok nebude takhle dobře fungovat a může se to pokazit a já přijdu o skvělou práci v kanceláři… Ale ani tak nebyl jeden jediný den, kdy bych svého rozhodnutí litovala. Někdy to bylo težké, ale taky naprosto úžasné. Věděla jsem, že dělám, co mě baví a čas u takové práce utíká úplně jinak. Nepočítala jsem hodiny, kdy už budu moct skončit, naopak jsem počítala hodiny, jak dlouho budu moct ještě pracovat. Každá zamilovaná svatba a nebo každé malé focení plné lásky mě dobíjelo. A milé zprávy a telefony od spokojených zákazníků mi dokazovaly, že TO MÁ SMYSL.



Proto bych chtěla poděkovat všem, které jsem letos potkala na focení (a že vás teda je!). Ale také mému drahému Jardovi. A všem přátelům, kolegům a rodině, ktěří mi od začátku věřili a nesnažili se mě zastrašit svým vlastním strachem a tím, proč by to nemělo vyjít, ale naopak mě podpořili, že TO ZVLÁDNU, ať se děje cokoliv. A také všem na které jsem neměla tolik času, kolik bych si přála, a oni mě kvůli tomu neopustili a neukamenovali.  


Nemůžu se dočkat dobrodružství, které mě s vámi čeká příští rok! A jako malé ohlédnutí za mojí první profi sezónou přikládám pár střípku z tohoto roku  

Na všechny bohužel není místo, ale věřte, že vzpomínám na všechny! 




Díky za tenhle super rok!
Stojí to za to!


Vaše fotografka Lucy