OSTATNÍ

Jak to všechno začalo…

Páááni, těžko tomu uvěřit, že už mám své první stránky a píšu do nich svůj první blog – já, která nesnášela ve škole češtinu a pravopis a až do vysoké jsem se nestarala jestli psát  „mě“ a nebo „mně“ a nerozlišovala většinou ani mezi „z“ a „s“. A teď sedím tady, u psaní blogu…

A protože chci začít tématicky, tak jsem se rozhodla napsat, jak to vlastně všechno začalo. Nebudu vám lhát a tvrdit, že jsem vždycky snila o tom, že jednou budu fotografkou. Vlastně jsem až donedávna ani nevěděla, čím chci být a začátky byly krkolomné. 😊


Svůj první foťák jsem si koupila od bráchy, který fotí už šíleně dlouho. Odjížděl tenkrát do USA a nechtěl tahat celou svou fototechniku. Já z něj vymámila foťák s objektivem a nějaké základní příslušenství k tomu (čtěte „všechno příslušenství, které jsem v té době potřebovala“). Fotit mě v té době bavilo, ale ani ve snu mě nenapadlo to jakkoliv rozvíjet.

Zanedlouho na to se mi vdávala kamarádka a poprosila mě, jestli bych jí nevyfotila ranní přípravy, protože fotograf bude hlavně u ženicha. Půlku noci jsem zírala do stropu, protože jsem se bála, že něco další den pokazím. Věděla jsem, že nebude čas na žádné dlouhé aranžování a nastavovaní. Nervy se mnou mlátily v posteli až do rána! Zkušenosti jsem neměla žádné a ty, co jsem měla, tak mi bohužel vůbec nepomáhaly – věděla jsem, že pokoj, kde se nevěsta bude chystat je malý a já budu mít co dělat, abych ji aspoň na jeden záběr dostala na fotku celou. Co si budeme povídat, zbývaly mi 2 možnosti – pláchnout pryč a dělat, že jsem na svatbu zapomněla/pokazil se mi foťák/chytla mě neuvěřitelná střevní viróza (od které jsem mimochodem neměla tu noc a ráno daleko) a nebo se tomu postavit a prostě si hodit možná i ostudu, ale nějak to zvládnout. Po skutečné, ale naštěstí krátké, střevní viróze jsem si vybrala druhou variantu 😊 A to i proto, že jsem nechtěla přijít o kamarádku. Ikdyž hrozilo, že až uvidí fotky, tak o ni přijdu tak či tak.

Nakonec se ten den vydařil na výbornou. Všechno jsem zvládla a zkusila si moje první svatební focení.

Tenkrát se mi fotky zdály naprosto super. Ale když se podívám teď, tak se mi z nich chce trošku plakat. 😊 Ne, teď lžu, chce se mi z nich hodně plakat. Ale tak to prostě je – přisuzuju to tomu, že člověk neustále prochází fází, kdy se něco učí a zlepšuje a doufám, že tahle fáze nikdy neskončí. Troufnu si říct, že žádný fotograf nikdy nebude tak dokonalý aby se mohl přestat vyvíjet a pracovat na sobě.


Po první svatbě byla delší pauza během které jsem si jednou za čas cvakla kamarády. Po roce přišla další svatba známých a s ní velké nadšení do focení. Abych získala co nejvíce zkušeností, tak jsem se přihlásila jako foto-asistentka k vyhledávaným fotografům Nejedlým.


Rok na to se mi kalendář sám zaplnil víkendovým focením a svatbami znamých. V té době jsem ještě neměla ani svůj „fotofacebook“ ani Instagram, prostě nic. Ukázky mých fotek jsem zájemcům posílala přes mail, ale ve většině případů to byli známí těch, které jsem už fotila, takže mě buďto už potkali někde v akci a nebo moji práci už viděli u kamarádů. Vlastně jsem dodnes nepochopila, jak je tohle vůbec možné. 😊 Žádná reklama, žádné stránky a přesto si moje focení žilo vlastním životem. A tak jsem minulé léto nelenila a založila alespoň facebookovou stránku a Instagram. Letošní začátek nového roku mě nakopnul k vytvoření loga a webových stránek.


Hlavní dík patří vám všem. Za to, že jste mi věřili v mých začátcích a že jste mě svým zájmem motivovali k tomu, abych dělala, co mě baví. Jak píšu na stránce – „Bez vás by to nedávalo smysl“. Je to tak. Vy jste základy, ty na kterých já můžu stavět.

 

A proto DÍKY!
Vaše Lucy