Your address will show here +12 34 56 78
OSTATNÍ

Že bude rok 2019 plný novinek o tom jsem neměla pochyb už na začátku roku. Stálo přede mnou velké rozhodnutí, protože jsem věděla, že buďto se dám do focení naplno a nebo s tím seknu a zůstanu dále ve firmě, kde jsem na plný úvazek pracovala posledních 6 let. Zvládat oboje prostě už dál nešlo. Přijít v 5 z práce, do noci sedět každý den u fotek a přes víkend fotit svatby a rodiny bylo už nezvladatelné.


Bohudík (a při mém rozhodování také BOHUŽEL) jsem byla ve firmě spokojená, ale focení jsem milovala také. Měla jsem super šéfa, skvělou náplň práce, většina mých kolegů byli moji dobří přátelé a ještě jsem měla možnost cestovat po světě. Ale na druhé straně stálo focení, kterému jsem naprosto propadla. Otázka na začátku roku zněla jasně – rozhodnout se pro jednu práci a tu dělat naprosto naplno.


V lednu jsme odletěli na Bali užít si měsíčního oddechu, nabrat síly na nadcházející rok a udělat pořádek v hlavě a rozlousknout velkou otázku… První dny v ráji jsem pořád ještě zvažovala, že ve firmě zůstanu a s focením možná seknu – přece jen, je to “drahý koníček” a ve firmě jsem měla “svoje jisté”. Obě práce jsem milovala, ale jít do focení by bylo opuštění mé komfortní zóny a jistoty, kterou v životě tak vyhledávám. Neměla jsem jistotu zda bych první rok zvládla finančně a jestli bude tolik zákazníků, abych vůbec mohla ten další pokračovat… 



Po několika dnech na Bali jsem najednou začala smutnit po focení a začala hledat nějaký hezký pár, který bych si mohla vyfotit. A v tu chvíli mi to došlo! Nesmutnila jsem po otevření pracovního počítače, po čtení mailů a případných stížností. Vlastně jsem si na kancelářskou práci ani nevzpomněla. Za to jsem měla chuť fotit – ve svém volnu, během mojí dovolené. Přála jsem si někoho vyfotit, sednout si do místní krásné kavárny a u pití čerstvého kokosu upravovat fotky jak dlouho chci a prostě dělat, co mě baví. Najednou jsem věděla, že focení je TO, co chci vážně dělat. A nemůže mě přece zastavit strach. Vždyť život je příliš krátký na to, abych se bála a nezkusila to. Každý tu možnost máme. A tvrdit, že něco nejde, na to jsem měla ještě hodně času – hned po tom, co si to ověřím najisto a vážně to nepůjde… A tak jsem po návratu z dovolené podala výpověď.



S odstupem měsíců od tohoto velkého kroku musím říct, že nebyl jediný den, kdy bych svého rozhodnutí litovala. Sice mi chybí kolegové, které jsem denně vídala v kanceláři, ale vím, že jsem se rozhodla správně. Musím však přiznat, že mé představy na záčatku toho všeho byly poněkud vtipné – budu pracovat na sebe a budu mít HROMADU času pro sebe, budu si práci řídit podle sebe, budu si moct kdykoliv někam odjet na dovolenou, nebudu se muset nikoho dovolovat o den volna…. No :)) Co si budeme povídat… Celý rok jsem se nezastavila a první dny volna přišly asi po 4 měsících práce v kuse. Víkendy zmizely. Pracovala jsem od rána až do pozdního večera. Kafe s kamarádkama jsem domlouvala minimálně 2 týdny dopředu a vyslechla si několikrát výčitky, že nemám čas ani na společnou schůzku. Do techniky jsem nasypala většinu financí a neustále jsem se plácala ve věcech okolo živnosti. Snad tisíckrát jsem změnila plány toho, jak chci, aby moje “podnikání” fungovalo. A v neposlední řadě si sem tam vyslechla cizí strachy, že to celý rok nebude takhle dobře fungovat a může se to pokazit a já přijdu o skvělou práci v kanceláři… Ale ani tak nebyl jeden jediný den, kdy bych svého rozhodnutí litovala. Někdy to bylo težké, ale taky naprosto úžasné. Věděla jsem, že dělám, co mě baví a čas u takové práce utíká úplně jinak. Nepočítala jsem hodiny, kdy už budu moct skončit, naopak jsem počítala hodiny, jak dlouho budu moct ještě pracovat. Každá zamilovaná svatba a nebo každé malé focení plné lásky mě dobíjelo. A milé zprávy a telefony od spokojených zákazníků mi dokazovaly, že TO MÁ SMYSL.



Proto bych chtěla poděkovat všem, které jsem letos potkala na focení (a že vás teda je!). Ale také mému drahému Jardovi. A všem přátelům, kolegům a rodině, ktěří mi od začátku věřili a nesnažili se mě zastrašit svým vlastním strachem a tím, proč by to nemělo vyjít, ale naopak mě podpořili, že TO ZVLÁDNU, ať se děje cokoliv. A také všem na které jsem neměla tolik času, kolik bych si přála, a oni mě kvůli tomu neopustili a neukamenovali.  


Nemůžu se dočkat dobrodružství, které mě s vámi čeká příští rok! A jako malé ohlédnutí za mojí první profi sezónou přikládám pár střípku z tohoto roku  

Na všechny bohužel není místo, ale věřte, že vzpomínám na všechny! 




Díky za tenhle super rok!
Stojí to za to!


Vaše fotografka Lucy

 


 

0

OSTATNÍ, PORTRÉT A BOUDOIR



Boudoir focení se v poslední době stává vyhledávaným a oblíbeným focením. Jak říká moje kamarádka “nahatice zkrátka frčí”! Já sama jsem si boudoir fotky nechala udělat asi rok zpátky. Oficiálně to tenkrát sice byl dárek pro přítele, ale pravdou je, že se těším až si za 30 let budu utírat slzy, když si vzpomenu, že jsem někdy v životě přece jen měla prsa nad pupíkem. No jo, gravitace je prostě zákeřná!


A protože znám obě role (jak fotografky, tak “modelky”), tak bych se s vámi chtěla podělit o pár mých postřehů a zkušeností.



Pamatuji si, že těsně před focením mě přepadla panika, jestli jsem dostatečně připravená. No, čistě mezi námi – některé internetové články mě dost vyděsily. Přece jen rada typu “nahraďte vodu kávou, abyste byla dostatečně odvodněná” asi není úplně v kurzu. Nejen, že bych tam zkolabovala, ale ještě bych vypadala jako uschlá větev, co je měsíc bez vody. (A že to dobře znám! Moje kytky doma by vám mohly vyprávět). A co teprve rada tykající se oblečení, kde jsem si měla dát pozor na otlaky od ponožek/džínů/podprsenky/knoflíků/zipů. A to ani nemluvím o vypálených plavkách z léta. Hlava mi z toho šla kolem a podle internetu to vypadalo, že bych tam ideálně měla dorazit nahá, dehydratovaná a snad i podvyživená. 



Takže holky, nebojte se, takhle určitě ne! 🙂 Vykašlete se na rady na internetu. Má jediná rada zní: Přijďtě a buďte to vy! Vemte si dobrou náladu, nějaké hezké prádlo na focení a o zbytek se postarám já a vizážistka. A nemějte strach, malé nedokonalosti taky doladíme. Jak taky myslíte, že vznikala sexy bezchybná těla baywatchů v Pobřežní hlídce? Rozhodně ne tím, že by nepili, nejedli, nesolili a nenosili ponožky…



Moje poslední boudoir focení bylo s Káťou a probíhalo skvěle. Žádné stresy a obrovské plánovaní měsíce dopředu. Ale jen normální a příjemné focení u kterého jsme si daly kafe a vánoční cukroví, povídaly si, hodně se nasmály a válely se po posteli. A tak to má podle mě být. Uvolněné, přirozené a přátelské. Takové fotky nefotíte každý den, tak zahoďte strachy a obavy a užijte si to!




Velké díky patří Káti za možnost zveřejnit její fotky a taky za super čas, který jsme spolu ve studiu u focení strávily. Užila jsem si to!




Budu se těšit, že se třeba jednou na takovém focení potkám i s vámi, co jste teď na druhé straně obrazovky!



Vaše fotografka,

Lucy




0

OSTATNÍ



Věděli jste, že vlastně nejsem jen svatební fotograf? Poslední dobou mi chodí zajímavé nabídky na spolupráce a já mám šílenou chuť je s vámi sdílet. Jednou z nejzajímavějších a mně nejbližších je spolupráce s firmou AkatTyl a tak jsem se rozhodla napsat o tom pár řádků. (Možná trošku víc, protože víte, jak to dopadá, když se “rozvášním”.)


Je to pár měsíců, co se mi ozvala Domča – svědkyně z jedné svatby, kterou jsem fotila minulý rok. Během sekundy mi v hlavě vyskočila její fotka, kde stojí s přípitkem před novomanželi a říká ten super proslov u kterého jsem musela i zamáčknout slzu. Už tenkrát mi byla moc sympatická a říkala jsem si, že to určitě není naposled, co se vidíme. (A HELE! Díky Vesmíre :))

Přišla s prosbou o nafocení stolečku, který právě začínají vyrábět. Krátce mě zasvětila do toho, co firma jejího přítele dělá a já byla naprosto unešená. Protože nejen, že miluju dřevo a výrobky s příběhem, ale taky zbožňuju lidský přístup.




Značku AkatTyl založil Tom (Domči přítel) se spolupracovníky v listopadu roku 2014 jako třetí značku v pořadí. Přibyla tak do rodiny k nejstarší značce LesyTyl a o něco mladší ArboTyl. Jejich původní myšlenkou bylo využití akátového dřeva vhodněji, než jako palivového dříví, jehož výrobou se v té době zabývali. A díky odhodlání a skvělým nápadům se jim to povedlo!

Nyní vyrábí zajímavé a trvanlivé produkty s ohledem na životní prostředí. Firmu budují hlavně na dlouhodobých a přátelských vztazích s klienty a ne na tučném kontu plném peněz. Dřevo si vybírají sami a to výhradně z lesů tady u nás, v ČR. Potrpí si na kvalitu, poctivou práci a skvělé vztahy s klienty. Což je u mě naprostá špička toho, co člověk, který vede firmu, může nabídnout a já jsem neskutečně šťastná, že právě s takovou firmou můžu spolupracovat.

Kromě krásných malých stolečků z akátu vyrábí také mnoho dalšího. Jako třeba zahradní nábytek, interiérový nábytek, různé designové prvky, ale taky dřevostavby, ploty, atd. Vymyslet se dá vlastně úplně vše, co s vámi může klidně zestárnout. 🙂





Z focení stolečku se nakonec vyklubalo focení celého interiéru a jejich výrobků, které půjdou do katalogu a taky kamarádství 🙂 Včera jsem si dokonce sama jela pro svůj vlastní stoleček! A byla to láska na první pohled. Domča mě hned upozornila na to, že prasklinka, kterou ve dřevě vidím je vlastnost toho dřeva a že to není žádný vadný kousek. A dodala k tomu krásnou věc – člověk má taky různé nedostatky a šrámy na duši a nemělo by být naším cílem je skrývat a schovávat tak, aby o nich nikdo nevěděl. I šrámy a nedostatky k nám patří a VYTVÁŘÍ NAŠE JÁ, jsou naší neodmyslitelnou součástí. Stejně tak je to u tohoto dřeva. Patří to k němu a my ho milujeme přesně takové, jaké je.



Tímto bych chtěla poděkovat Domči a Tomovi za skvělou zkušenost a moc příjemnou spolupráci. A samozřejmě taky za stoleček, který mi dělá radost.


A pro vás všechny, a mě vlastně taky – nezapomeňme, že i naše nedokonalosti k nám patří. Neztrácejme čas a energii tím, že je budeme schovávat a dělat, že tady nejsou. Milujme se takoví jací jsme.





Vaše Lucy



P.S. Kdo by chtěl vidět víc, tak webové stránky zde: http://www.akattyl.cz





0

OSTATNÍ

Páááni, těžko tomu uvěřit, že už mám své první stránky a píšu do nich svůj první blog – já, která nesnášela ve škole češtinu a pravopis a až do vysoké jsem se nestarala jestli psát  „mě“ a nebo „mně“ a nerozlišovala většinou ani mezi „z“ a „s“. A teď sedím tady, u psaní blogu…

A protože chci začít tématicky, tak jsem se rozhodla napsat, jak to vlastně všechno začalo. Nebudu vám lhát a tvrdit, že jsem vždycky snila o tom, že jednou budu fotografkou. Vlastně jsem až donedávna ani nevěděla, čím chci být a začátky byly krkolomné. 😊


Svůj první foťák jsem si koupila od bráchy, který fotí už šíleně dlouho. Odjížděl tenkrát do USA a nechtěl tahat celou svou fototechniku. Já z něj vymámila foťák s objektivem a nějaké základní příslušenství k tomu (čtěte „všechno příslušenství, které jsem v té době potřebovala“). Fotit mě v té době bavilo, ale ani ve snu mě nenapadlo to jakkoliv rozvíjet.

Zanedlouho na to se mi vdávala kamarádka a poprosila mě, jestli bych jí nevyfotila ranní přípravy, protože fotograf bude hlavně u ženicha. Půlku noci jsem zírala do stropu, protože jsem se bála, že něco další den pokazím. Věděla jsem, že nebude čas na žádné dlouhé aranžování a nastavovaní. Nervy se mnou mlátily v posteli až do rána! Zkušenosti jsem neměla žádné a ty, co jsem měla, tak mi bohužel vůbec nepomáhaly – věděla jsem, že pokoj, kde se nevěsta bude chystat je malý a já budu mít co dělat, abych ji aspoň na jeden záběr dostala na fotku celou. Co si budeme povídat, zbývaly mi 2 možnosti – pláchnout pryč a dělat, že jsem na svatbu zapomněla/pokazil se mi foťák/chytla mě neuvěřitelná střevní viróza (od které jsem mimochodem neměla tu noc a ráno daleko) a nebo se tomu postavit a prostě si hodit možná i ostudu, ale nějak to zvládnout. Po skutečné, ale naštěstí krátké, střevní viróze jsem si vybrala druhou variantu 😊 A to i proto, že jsem nechtěla přijít o kamarádku. Ikdyž hrozilo, že až uvidí fotky, tak o ni přijdu tak či tak.

Nakonec se ten den vydařil na výbornou. Všechno jsem zvládla a zkusila si moje první svatební focení.

Tenkrát se mi fotky zdály naprosto super. Ale když se podívám teď, tak se mi z nich chce trošku plakat. 😊 Ne, teď lžu, chce se mi z nich hodně plakat. Ale tak to prostě je – přisuzuju to tomu, že člověk neustále prochází fází, kdy se něco učí a zlepšuje a doufám, že tahle fáze nikdy neskončí. Troufnu si říct, že žádný fotograf nikdy nebude tak dokonalý aby se mohl přestat vyvíjet a pracovat na sobě.


Po první svatbě byla delší pauza během které jsem si jednou za čas cvakla kamarády. Po roce přišla další svatba známých a s ní velké nadšení do focení. Abych získala co nejvíce zkušeností, tak jsem se přihlásila jako foto-asistentka k vyhledávaným fotografům Nejedlým.


Rok na to se mi kalendář sám zaplnil víkendovým focením a svatbami znamých. V té době jsem ještě neměla ani svůj „fotofacebook“ ani Instagram, prostě nic. Ukázky mých fotek jsem zájemcům posílala přes mail, ale ve většině případů to byli známí těch, které jsem už fotila, takže mě buďto už potkali někde v akci a nebo moji práci už viděli u kamarádů. Vlastně jsem dodnes nepochopila, jak je tohle vůbec možné. 😊 Žádná reklama, žádné stránky a přesto si moje focení žilo vlastním životem. A tak jsem minulé léto nelenila a založila alespoň facebookovou stránku a Instagram. Letošní začátek nového roku mě nakopnul k vytvoření loga a webových stránek.


Hlavní dík patří vám všem. Za to, že jste mi věřili v mých začátcích a že jste mě svým zájmem motivovali k tomu, abych dělala, co mě baví. Jak píšu na stránce – „Bez vás by to nedávalo smysl“. Je to tak. Vy jste základy, ty na kterých já můžu stavět.

 

A proto DÍKY!
Vaše Lucy

0